Druhý den nás v Domecu již někteří klienti poznávají a nejčastější otázka je “a prečo hovorite česky” a “odkiaľ ste”? A krom dvou tří něco si “pod vousy brmlajících” klientů ostatní reagují velmi pozitivně, především těm, se kterými máme společné 50+ se rozsvítí oči. Naše čeština v nich evokuje vzpomínku na dobu strávenou v Čechách nebo na Moravě, na práci tam. Jeden pracoval jako hasič v Kadani, ale také v Jižní Americe – v Brazilii, další pracoval v Karviné, v Chomutově či v Mostě. Další s nostalgií vzpomíná a říká, že jsme se neměli rozdělit. Při vyprávění se před námi odvíjí život jednotlivých klientů, někteří hovoří srozumitelně, jiní mají s artikulací problém. V zařízení se alkohol konzumovat nesmí, ale někteří přicházejí napití, Domec je nízkoprahové zařízení, které toto umožňuje.

Konflikty však neregistrujeme. Pouze trpělivé pracovnice, které při procházení chodbou odpovídají na množství nejrůznějších dotazů, každý klient má potřebu něco sdělit, na něco se zeptat. Přesto nevidím nervozitu nebo podrážděnost, pouze trpělivost a také s postupujícím dnem stupňující se únavu na jejich tvářích.

Večer voláme do Nitry a ptáme se na první zkušenosti z Klokančieku v Klokočině. Děvčata doprovázejí děti na různé akce – pohádková představení a dohlížejí na pořádek. Pomáhají také mentálně postiženým dětem, roznášejí letáky po sídlišti a v sobotu se chystají na “Sněhurku” – ne soukromě, s dětmi :-)